ROZHOVOR TEREZY LÍMANOVÉ S JAKUBEM ŽELEZNÝM, 2016

 

Terezu Límanovou jsem potkal počátkem 90. let na smíchovském gymnáziu Na Zatlance. Přišla k nám učit těsně po škole a já měl před maturitou. Vnímal jsem ji jako novou krev, která okysličí porevoluční středoškolské prostředí, ale netušil jsem, jak mnohovrstevná osobnost do tamního pedagogického sboru přibyla. Po dvou dekádách jsem se s ní setkal už jako s  malířkou, navíc bydlištěm i tématem tvorby spjatou s Prahou 5, a vznikla myšlenka téhle výstavy. V květnu 2014 se veřejnosti představila jako autorka výjimečně působivého literárního debutu, vzpomínkové knihy Domeček. O tom všem jsme si pár týdnů před vernisáží povídali v jedné útulné smíchovské kavárně, abychom záznamem našeho rozhovoru doplnili katalog, který je vlastně její první malířskou monografií.

 

Terezo, vystudovala jste jazyky, které také učíte, jste autorkou prozaické knihy, překládáte. Tedy – podle této logiky by člověk soudil, že tíhnete spíše ke slovu – psanému či mluvenému. Kde se ve vás vzal ten malířský rozměr?

Já malovala od malička a tajně jsem si přála, aby mi to zůstalo smyslem života až do smrti. Na začátku puberty mi táta dal první olejovou sadu, a já jedno léto u babičky ve Staré Boleslavi pomalovala všechny poličky, dřevěné tácy a prkýnka, co jsem vytahala z půdy, ze špíže a sklepa. A roky potom jsem tátu nutila, aby mě naučil šrafovat tužkou stíny a perspektivu, abych neměla, jak říkával, „voko jak z kašparovy krávy“.

Myslím, že to popisujete i v knize Domeček. Když jste zmínila otce: měl fakt, že je architektem, na vaše výtvarné směřování vliv? Navíc váš otec je ze staré školy, kdy architekt nesedl k počítači, ale stoupl si k prázdnému kreslicímu papíru na prkně a začal vymýšlet.

Když jste zmínil ten rodný domeček na Malé Straně, který byl plný temných, křivých zákoutí a podivných úhlů, tak ten byl – asi víc než táta – zcela zásadní pro mé estetické vnímání tvarů, barev, světel a stínů. Ale tátu jsem tam sledovala vlastně denně, jak stojí před prknem, má dlouhý dřevěný metr (1m 25cm), který mám doma na památku a měřím s ním obrazy. Napjatě jsem pozorovala jeho přesné, přesné čáry a přesné obloučky, co mi tak nešly, skřípot redispera a šoupání toho metru. Jednou ve 14 jsem s tátou a sadou nových olejů vyjela malovat roubenku s doškovou střechou. Já to namalovala tím „nepřesným“ malířským gestem a táta detailním kresebným stylem architekta. Obdivovala jsem, jak tam má každý došek a každé stéblo. Dvacet let nato mi přiznal, že on obdivoval můj malířský přístup bez detailu. 

Proč tedy po tom všem studium jazyků, a ne nějaké výtvarné školy?

U nás v rodině – matka lékařka, otec architekt – nebylo malířské vzdělání široko daleko, takže mým rodičům přišlo (navíc za komunismu) nemožné, že bych se tam dostala: kontakty výtvarné či stranické nikde. A bylo třeba se pojistit tradičním vzděláním, které přináší aspoň nějakou finanční jistotu. Takže jsem v období vysoké školy a krátce potom malovala příležitostně a s vervou jsem se do toho vrhla až po narození prvního syna, před osmnácti lety. 

A existuje nějaká souvislost mezi psaním –  překládáním – učením, a malováním, nebo ne? 

Já to malování měla v sobě vždy, někdy dřímalo, někdy vyrazilo jak lavina. Formulace textu psaného či mluveného, kdy třeba se studenty mluvím o literatuře, je pro mě totéž. A malováním vyjadřuju zase ty samé prožitky a dojmy, jen barvou a tvary, ne slovy. V Domečku jsem popisovala slovy vzhled domu, jeho linie, stíny a odstíny.

Právě k tomu jsem se chtěl dostat. Připadalo mi, že je to trochu knížka-obraz. Vy tam vše popisujete tak detailně a niterně, že má člověk pocit, že by se toho mohl dotknout.

No při slově dotknout mi vytane úvodní text, kde píšu, že očima ohmatávám prostor, když jdu z Košíř k Andělu a pomocí čar a tvarů a barev přenáším viděné na plátno. Já tam to hmatání dala až úplně ve finále, kdy mi došlo, že  je to nejpřesnější výraz mého až fyzického spojení s místem. Ten taktilní zážitek se projevuje i tím, že maluju (na tvrdý papír či na plátno), nejradši rovnou prsty –  roztírám či vtírám barvy a do nich pastely. Taková úzdravná masáž. Štětec nebo ředidlo jsou už někdy navíc. 

Pojďme k naší společně oblíbené tématice Prahy 5: vyrůstala jste na Malé Straně, ale posledních 10 let trávíte na košířském kopci. Trochu jiná poetika než ta malostranská, ale řekl bych, že jste se v ní malířsky našla. Malá Strana je na první pohled krásná, ale namalovat „krásně“ něco, co ne každý tak vnímá, je těžší, ne?

To je přesné. Malou Stranu bych nikdy nemohla malovat. Proto ta forma literární. Jediné, co jsem malovala – zpracovávám vždycky nejbližší okolí svého bydliště s cílem splynout v jedno – je interiér toho domu, ale zato mockrát. Opakovaně se mi to téma vrací v rozmezí několika let. Zpracovávání prožitků z místa dětství je hrozně zdlouhavé, ale nejde ho vysklít. A teď převzaly štafetu Košíře a ty mají koeficient malebnosti jiný a jinde.

Možná nejsou tak malebné pro ty, kteří kouzlo periferie nevnímají?

Při pěší chůzi sleduju zákoutí, která jsou pozapomenutá, pro fungování daného místa nedůležitá, a často v bídném stavu. Zbytek lavičky, ulámaný plot, trčící kus rezavého sloupku, protržené pletivo, ukouslá část parku atd. Zaznamenávám tu lavičku či plot jako něco, co tu dlouho nebude. A zároveň pro mě reprezentuje všechny ploty a lavičky, které v tom prostoru byly odedávna: stačí třeba sejít se pod lípou na lavičce, přes plot přehodit kazajku, opřít o něj rýč či zaháknout hůl, koukat do nebe a probrat se sousedy prošlý den. Představuju si, jak jsem s těmi prazákladními předměty života propojená –  vytvářejí jakousi záchrannou síť.

Když jdete z Košíř přes Smíchov, určitě potkáváte spoustu netušených míst a souvislostí. Je třeba na té trase nějaké místo, které jste sama pro sebe objevila?

Jsou zákoutí, u nichž čekáte, že na něco narazíte, třeba v rámci jinonického kopce se nabízí hřbitov jako romantické zákoutí par excellence. A například Plzeňská ulice je extrémně pochmurná, takový prázdný prostor nikoho. Ale zjistila jsem, že mezi stanicemi Bertramka a Kavalírka je osm prodejen společenských oděvů. Jinak kromě vietnamských Večerek, českých Zastaváren a jednoho Masa uzenin skoro nic. To mě nepřestává fascinovat. A že dál až do Řep už není ani jedna a na tomhle jediném místě se jich sešlo tolik. Jedete zaprášenou Plzeňskou a můžete si cestou pořídit nespočet zlatých či stříbrných rób – hledí na vás přitom vyzývavé, blyštivé ženy bez hlav a končetin. Nečekané pro mě bylo i bývalé Tramvajové depo Košíře vedle pošty (do 30. let), co se změnilo v Dílny těžké údržby trolejbusů (od 50. do 70. let) a nyní v Učňovské středisko pro opravy automobilů (byla jsem tam 14.3. na prohlídce). Nakukuju jim občas do dvora: staré čtvercové hodiny se starou lampou, možná z 50. let, co má popraskanou šňůru, trošku postříkanou nátěrem bílé fasády a k tomu tři dávné trolejbusové sloupy. A hned vedle ta podivně do dvou ulic vklíněná červeno-modro-bílá pošta se zpustlým plátem travnaté plochy. Ta pošta mi za minulého režimu připomínala naši vlajku a přišla mi vždycky nemístně národovecká a papundeklová.

No, možná to tak architekt Malátek mínil, když vymýšlel její barevnost…  

No nevim –  já se hned nato radši utěším tou vozovnou, co má strukturu starých továren a na střeše prosklené špice jak domeček z karet. Nad nimi rostou až do mraků škumpy, ty miluju. To je moje romantika. A nemusím ani do jinonických či košířských lesů, stačí mi ta Plzeňská.

Když jste zmínila Jinonice: znáte ten rohový domek kousek nad rybníčkem. Je tam stará garáž,  vyšisovaný nápis „autodopravní podnik,“ nádherná stará velká dřevěná okna…

…vpravo, když koukáte na rybník?

Ano, na pravé straně.

Jasně! Teď jsem si to fotila, to je nádherné místo. 

Na mě to působí až jako skanzen. Tak já myslel, že pro vás objevím něco nového!

Na to, že nedaleko bydlím už deset let, tak zrovna tohle místo znám teprve pár měsíců. Šli jsme tamtudy před Vánoci na procházku a já jsem se tam zasekla a fotila. Rodina se na mě zlobila, vždycky hrozně zdržuju. Všimla jsem si, že kolem rybníčka jsou ty staré jednopatrové dělnické domy a…

…a kousek odtud bývalá Waltrovka. Proto tam vždycky bydlelo hodně dělníků, stejně jako na Smíchově. Asi se shodneme, že ta Praha 5 – Smíchov, Košíře, Jinonice, Radlice – má neopakovatelnou poetiku, které hrozí zánik. Jsou lidé, co věří, že je dobré prodávat tu domy a byty, neboť je to centrum, a ne periferie. Jakoby to slovo mělo hanlivý nádech. A přitom – jakkoli to zní banálně – v něm je přece zakódované DNA toho místa.

Ano. Mě téma předměstí láká pořád. Výtvarně i literárně mě rozechvívá právě spojení té „zbytkové“ přírody a okraje, zbytku města. Že já nežila v dobách Arbesových! Ve vzpomínkách kolem roku 1880 nostalgicky srovnává Smíchov s podobou ze svého mládí z roku 1850. Má tentýž teskný pohled, když se obrací do nedávné minulosti.

To pravděpodobně souviselo s tím, že tehdy byl na Smíchově nebývalý rozmach průmyslu…

Kartounka, pivovar (pivo nepiju, ale ten VAR!), továrna na mlýnské stroje, slova jak z kouzelného snu…

Ano, taky hlavně Ringhofferova továrna. Možná to, co já, starousedlík, prožívám úkorně –  jak se Smíchov za posledních pětadvacet let změnil a ztratil svou dlouholetou tvář –  tak něco takového se stalo i Arbesovi před 135 lety.

Právě, on taky zažil ten prudký skok. A my to, co Arbes vnímal jako nebezpečný nástup přetechnizované civilizace, vidíme dneska docela stejně. Někde jsem si vypsala, jak vykresluje Smíchov svého mládí: na místě dnešní Štefánikovy byly stromové aleje, písek a studna (studny?), kam chodily služebné s vědrem pro vodu, tak 30 let před postavením kostela sv. Václava. Já si někdy, abych se nemusela dívat na opojně a různobarevně svítící „Nový Smíchov“ a jim podobné, radši představím Arbesa, jak se brouzdá jako mladík v tom písku a kouká služkám za výstřih. A například o Klamovce praví – to nejde zapomenout – že bývala největším „shromáždištěm šlechty“, a prý tam zahradničil syn B. Němcové, Karel Němec.

Pojďme ještě krátce k vašemu výtvarnému rukopisu. Malíři nemají srovnávání rádi, ale láká to. Tematickou blízkost člověk u vás vidí s Kamilem Lhotákem, to se nabízí, vím. Tematicky i stylově se možná blížíte Tomáši Bímovi, ale nechám na vás.

Vím, že Lhoták byl párkrát v souvislosti se mnou zmíněný. Mám ho ráda, ale spíš mě to zlobí, jako že jsem kopistka. Ale jeden umělec je mi věčným vzorem: Henri Matisse. Jak mu splývá tapeta či orientální látka s obličejem a s krajinou za oknem v jedné ploše! Stín vnímá jako sytou barvu (hlavně lahvově zelený) a neřeší perspektivu. Žádné 3D a když už, tak pěkně křivě. A nebojí se někdy své předměty tlustě černě obtáhnout, tj. přidá prvek grafiky – mísení žánrů. Přitom je tam pořád ta původní realita. K tomu má energické gesto štětcem a čiší z toho čirá radost z malování. A žádné dlouhé pulírování. Možná to měl podobně: když objevím téma, co mě zrychlí tep, tak ho musím v tu ránu namalovat a pak případně vylepšuju, ale tak 80 procent musím mít hotovo hned. Pokud zrovna nemám plátno a všude je zavřeno, nezbývá mi než něco přemalovat. Když se nemůžu rozhodnout, jeden obraz ukážu rodině a ptám se: nechat, nebo přemalovat? Následně se hlasuje. Ne vždy to je dobrá volba, ale jinou možnost nemám. Proto často vykukují pod obrazem starší vrstvy, co se už staly jeho součástí.

Začali jsme tím, že malířství bylo vaším koníčkem odjakživa. Tak se na závěr ptám, zda je to pořád jen koníček. Už se o vás ví jako o malířce, a vy to jistě vnímáte. V jaké jste fázi?

Je fakt, že učení, překládání a vlastní psaní mě naplňuje dostatečně, ale malování je pro mě čím dál důležitější. To, že vystavuju tady v Portheimce, ve starobylém prostoru Prahy 5, kde intenzivně kořením 10 let, je pro mě dost podstatné, nevnímám to však jako krok v profesním šplhání ve výtvarné oblasti. Beru to jako součást své nátury, která se skládá z výtvarně-literárně-jazykových vrstev.

Moc vám, Terezo, děkuji za rozhovor a schováte mi, prosím, ten pohled na Prahu z Kinského zahrady od Musaionu?

Je váš.  

INTERVIEW WITH JAKUB ŽELEZNÝ, 2016

 

I first met Tereza Límanová at the beginning of the 1990s in Na Zatlance High School in Smíchov. She began teaching there just out of university, and I was about to do my final exams. She brought a breath of fresh air to the somewhat sour post-revolution atmosphere of the school, but I still had no idea what a multifaceted person had arrived in our midst. Two decades later I met her as an artist who lived in Prague 5, which she drew on for her paintings’ subjects. That provided the idea for this exhibition. May 2014 saw her well-received literary début as the author of a memoir Small House. We talked about all this in a pleasant Smíchov café a few weeks before the exhibition opened, and our conversation became part of this catalogue, which is the first monograph of her work.

 

Tereza, you studied languages, which you also teach. You’re the author of a memoir. You translate. So, it’d be fair to expect that you’d be drawn more to the word – whether written or spoken. What’s the background of your relationship with visual arts?

I painted from a young age, and secretly wished that it could be the meaning of my entire life. Around the beginning of puberty my father bought me a set of oils, and one summer, at my grandmother’s in Stará Boleslav, I painted all the shelves and wooden trays, as well as planks that I found in the attic, the larder and the cellar. And years later I got my father to teach me perspective and how to shade in pencil, so that, as he’d say, I wouldn’t be as “cockeyed as a clown’s cow.”

You describe that in Small House, don’t you? You mentioned your father: did the fact that he was an architect influence your relationship with art? Moreover, your father is old school – no sitting down to a computer, rather standing at the drawing board, in order to come up with a design.

That family house in Malá Strana, which was full of dark, cambered corners and weird angles, perhaps more than my father. was fundamental for my aesthetic perception of shape, color, light and shade. But I watched my father nearly every day, how he’d stand before the drawing board, with his ruler (1.25 meters long), which I still have at home and use for measuring paintings. Full of suspense I’d follow his oh-so exact lines and curves – that I could never draw myself – the scrape of his fine-point pen and the swishing of the ruler. Once when I was fourteen, and the two of us were painting the same romantic thatched log cabin. (I had the new set oils.) I painted it with broad impasto gestures, and my father with the detailed draughtsmanship of the architect. I admired how he’d do each straw of thatch and blade of grass. Twenty years later he confessed to me that all that time he was admiring my way of doing it.

Why then study languages after all that, and not art school?

My mother is a doctor and my father an architect. We didn’t have much background in art. So it struck my parents as impossible that I’d be accepted (this was also under communism). We had no contacts in that world. Also, it was necessary to get a conventional education to ensure some kind of livelihood. So when I was at college and immediately after, I painted only occasionally, and then I immersed myself in it after the birth of my first son, eighteen years ago.

And is there any connection between writing (translation, too), teaching, and painting? Or not?

I always had painting in me. Sometimes it was on the backburner, and other times it was full-on with time for nothing else. Putting together a text – whether writing or presenting it – for instance with students when we’re dealing with literature, is the same for me. And through painting I’m expressing the same experiences and impressions – only this time in colors and shapes, not words. In Small House I described the look of the house – its lines, its shadows, its tints – in words.

That’s what I wanted to get to. It seemed to me that Small House was a kind of book-picture. You describe everything there with such granular attention that the reader thinks he might reach out and feel the very shapes.

Well, when you say “feel the shapes” I think of the introduction here, where I write that I feel space with my eyes when I go from Košíře to Anděl, and with the help of lines and shapes and colors I carry what I see onto canvas. I put that phrase about feeling the shapes at the very end, when I realized that it’s the most exact expression of my physical connection with place. That tactile experience is evident in the fact that most of all I like best of all to paint (on card or canvas) directly with my fingers – I spread the oils out and then work the pastels into them. It’s a kind of wellness massage. The brush or turpentine I only use now and again.

Let’s turn to the theme we have in common, Prague 5. You grew up in Malá Strana, but you’ve spent the last ten years on one of the hills of Košíře. A different atmosphere from Malá Strana. But it seems you’ve found yourself there artistically. At first glance Malá Strana is beautiful, but perhaps it’s more of a challenge to make a beautiful painting of something that most people don’t think of as beautiful.

That’s it exactly. I could never have painted Malá Strana. That’s why I dealt with it in a memoir. The only thing I’ve painted from there – I always work with my immediate surroundings in order to, well, flow into them – is the interior of that house, and I did this a lot. That theme recurs obsessively over several years. Working through experiences from the places of childhood takes a terribly long time, but it can’t be shirked. And now, Košíře has taken over, with a whole new set of painterly issues.

Maybe those are challenging issues for people who don’t see the magic of a city’s outskirts?

When I walk around I notice those half-forgotten corners, not crucial to the functioning that particular place, and often in a dilapidated state. Part of a bench, a broken fence, a length of rusting broken pole, chainlink fencing torn open, a stranded bit of urban greenery… I register that bench or that pole or something else, which won’t be here for long. At the same time it represents all the fences and benches that have been in that space over longer periods: you might meet someone under the linden on that bench, throw a jacket over that fence, lean against a spade or hook your stick on it, gaze up at the sky and talk about the day’s events with a neighbor. I imagine how I’m connected with these very basic objects – they create a kind of protective net.

When you go from Košíře to Smíchov, you must come across lots of unexpected places and connections. Is there perhaps along that path a place which you discovered for yourself?

In some places you expect to find something – say, on a Jinonice hill there’s a graveyard, as romantic as they come. Or for instance Plzeňská Street is extremely gloomy, a kind of no-man’s land – but I discovered that between Bertramka and Kavalírka tram stops there are no fewer than eight shops that rent wedding outfits. Otherwise, apart from Vietnamese groceries, Czech pawn-shops, and two butchers, there’s hardly anything. That never ceases to amaze me. That there isn’t anything else all the way out to Řepy, and so many in that one spot. You’re going through the dust and grime of Plzeňská, and you encounter so many gold and silver dresses – they gaze out at you challengingly, these glittering women without heads, without limbs. What was unexpected for me was the Košíře Tram Depot beside the post office which was in use to the 1930s. Then it was turned into a heavy duty bus workshop (from the 1950s to the 1970s), and now it’s an auto-repair school (I inspected it on 14 March of this year). I peek into their courtyard occasionally. And right beside it is the red-blue-white post office, weirdly wedged between two streets, with a panel of desolate grass. That post office, from Communist times, reminded me of the Czech flag, and always seemed inappropriately nationalistic and kind of tin-pot.

Well, maybe the architect, Malátek, didn’t have that in mind when he thought up the colors…

The depot beside it cheers me up in contrast, with its old factory frame and glass panes on its roof, like a house of cards. Above them huge sumaches reach skyward – I love those. For me, that’s picturesque. And I don’t even have to go to the woods in Jinonice or Košíře. Plzeňská Street is enough for me.

You mentioned Jinonice. You know that corner house, a bit beyond the pond? There’s an old garage there with a faded sign autorepairS, with marvellous huge old wooden windows…

… on the right, when you’re looking at the pond?

Yes, on the right side.

Oh yes! I took a picture of that. It’s a marvellous place.

For me it’s almost like an outdoor museum. And I was thinking that I’d discovered a new place for you!

I’ve lived round here for about ten years, but discovered it only in the last few months. We walked that way before Christmas, and I got stuck there with my camera. The family got annoyed that I was holding them up. I noticed that around the pond there are old workers’ bungalows and…

…and a bit from there is the former Waltrovka. That’s why lots of workers always lived there, like in Smíchov. So, we agree that Prague 5 – Smíchov, Košíře, Jinonice, Radlice – has a unique atmosphere, which is threatened at the moment. Some people think it’s a good idea to sell those houses and apartments, because it’s now part of the centre, and not the outskirts. As though the idea of the outskirts was something shameful. And still… 

Exactly. The suburbs still attract me as a theme. In art and literature, I’m moved by that very connection between a ragged nature and the jagged edge of the city. And if only I’d lived in Arbes’s time! In his memoirs from around 1880 he nostalgically compares Smíchov as it was then, with how it was when he was a child in 1850. He has the very same sorrowful gaze when he looks back to the recent past.

That’s probably connected with the fact that there was an industrial boom in Smíchov around that time…

The calico factory, the big steam mill, the factory for mill machinery, the textile-bleaching works – words from some kind of magical dream…

Yes, and the Ringhoffer factory. Maybe what Arbes felt 135 years ago is what a Prague 5 old timer like me sharply feels – how Smíchov has changed in the last twenty five years and lost its old familiar face…

Exactly. He also experienced that abrupt jump. And what Arbes perceived to be the dangerous onset of overtechnical civilization, we perceive similarly nowadays. Once, I copied down how he draws the Smíchov of his youth: on today’s Štefánik Street there was an avenue of trees, sand and a wells where servants drew up water on sweltering days, about thirty years before St Václav Church was built. Sometimes, so that I don’t have to look at the intoxicating multicolors of Nový Smíchov and such like, I prefer to imagine Arbes sauntering along that sandy path, gazing down the cleavages of servant girls. And for example he says about Klamovka – unforgettable – that it was the biggest pleasure gardens for the aristocracy, and that Karel Němec, Božena Němcová’s son, worked there as a gardener.

Let’s talk for a while about your artistic side. Painters don’t like comparisons, but it’s always a temptation. You seem to be thematically similar to Karel Lhoták – that’s clear. Thematically and stylistically perhaps you’re close to Tomáš Bím: what do you reckon?

I know that Lhoták was mentioned a few times in connection with my work. I like him, but it’s not like I’m trying to copy him. One particular artist is my eternal exemplar: Henri Matisse. How his wallpaper or oriental textiles merge with a face or a landscape through the window on a single plane. He perceives shadow as rich color (mainly bottle green) and doesn’t care about perspective. No 3D effects, and if so, then beautifully crooked. And he’s not afraid sometimes to outline his objects with a thick black line, thus introducing an element of graphic art – mixing genres. And all the while the original reality is there. He also deals out his brush strokes with vigor, and the whole thing pulses with a pure joy in painting. And no interminable polishing and finishing. Maybe it was similar for him: whenever I discover a theme that quickens my pulse, I have to paint it straightway, and then maybe touch it up later. But 80% of the thing has to be done immediately. If I don’t happen to have a free canvas and the shops are closed, I’ve no choice but to paint over an old painting. When I can’t decide, I show a painting to the family and ask: keep or paint over? Then they vote. They don’t always make the right choice, but I’ve no other option. That’s why occasionally the layers of an older painting press through into a new painting, becoming part of it.

We started by talking about how painting was a hobby for you from a young age. So, in conclusion, I’d like to ask if it’s still a only hobby. You’ve become known as a painter, and you must have noticed this. What stage are you at now?

It’s true that teaching, translating and my own writing fulfill me, but painting for me is more and more important. It’s also important for me that I can exhibit in Portheimka, in the old-style space of Prague 5, where I’ve put down sinewy roots in the last ten years. For me it’s not some kind of career ladder. I just take it as part of my nature, which is made up of layers of art, literature and languages.

Tereza, thank you for the interview, and can I ask you to keep for me that view of Prague from Musaion in the Kinský Gardens?

I’ll tell the family how they should vote the next time round.

© 2018 Tereza Límanová