///
TEREZA LÍMANOVÁ
Rytmy výseků, 2016 (katalog k výstavě Pěšky k Andělu)
Iva Mladičová
Tereza Límanová často v rozhovorech připomíná, že „musí“ být stále v interakci s někým, slovem, myšlenkou, emocí. Tato potřeba interakce je přítomna i v samotném souboru obrazů. Jeden může bezprostředně navazovat na jiný, situaci dovysvětlit, nebo vyslovit novou možnost.
Připomeňme publikaci Myšlení obrazem, v níž Miroslav Petříček charakterizuje médium filmu s jeho zřetelnou linearitou a posloupností, „která je ale sukcesivitou velmi složitou, protože tu v různém sledu po sobě následují detaily, polocelky a celky, což je následnost ve velmi proměnlivém rytmu“, upozorňuje i na proměnlivost hustoty či intenzity informačního toku. Živý sled různorodých obrazů, v němž se prolínají roviny detailu a obecného, je jedním s rysů její tvůrčí podstaty. Situace je o to komplikovanější, že autorka píše obrazem a maluje textem.
V roce 2010 vytvořila soubor diptychů, záznamů z jízdy vlakem. Opakovaně na těchto obrazech kombinuje textury s krajinným výsekem. Je z nich zřejmé, že netěží z hlubokých prožitků, výsledků fyzického pobývání v krajině, ze ztotožnění se s místem, ale že krajinou projíždí, přečte ji a zafixuje. Její časté téma – „záběry“ z Prahy 5 – mají původ v místě autorčina bydliště, kterým opakovaně prochází. Charakterizuje je však obdobná impulzivnost záznamu. Fotografie místa, mezičlánek v procesu vznikání obrazu, zprostředkovává autorce esenci živosti pohledu/vhledu.
Všímáme si rychlosti, s níž obrazy vznikají. Jsou ale malovány olejem; autorka se k nim často vrací, nanesené vrstvy barev zpětně odkrývá, nechává se překvapovat proměnou nových struktur, informelních i liniových, někdy má její počínání grafický charakter. Rychlost je skryta vrstvením. Vnímáme tu princip otevřeného procesu.
Nepřehlédnutelným rozměrem prezentovaných maleb (maleb-kreseb) je „neškolenost“ výtvarného výrazu. Projevuje se sympaticky ve svobodném zacházení s kompozicí, která podporuje invenční hravost, a v některých případech tíhne ke znaku.
Záznamy každodenní reality přepisuje autorka do roviny, v níž je časovost utlumena. Jde o určitý civilismus zastaveného okamžiku. Nahlížíme do specifického výtvarného přístupu, a přitom máme možnost více mu porozumět i skrze literární formu.
Frame and rhythm, 2016 (from the katalogue To Anděl on Foot)
Iva Mladičová
In interview, Tereza Límanová has frequently remarked that she always has to be engaged with something – with the word, with thoughts, with emotions, with other people. We also find this kind of interaction in her paintings. One painting can immediately emerge from another, explaining a situation, or, alternatively, opening new possibilities.
In his study, To Think through the Image, Miroslav Petříček remarks how film has “a very complex type of successiveness, since in various orders, the details, unities, parts of unities, follow one another, the rhythm changing as the editor works.” Petříček also emphasizes the protean thicknesses and intensities of the flow of information. Such a feed of multifarious images – as small details and larger expanses interact with one another – is one of the fundamental features of the author’s art. The situation is complicated further by the fact that the artist writes in paintings and paints in writing.
In 2010 she created a set of diptychs based on images from a train journey. In
these paintings she repeatedly combined textures with frames of the landscape. It was
clear that these were not grounded in deeper experiences and time spent in that landscape – there was no identification with a particular place. Rather, she traveled through it, reading it and fixing it.
Now these frames are prompted by Prague 5, where the artist lives. Yet they too are
informed by a similar impulse to record. We guess that these shots have passed through the intermediary step of photography, which conveys the essential vividness of the gaze, of the intuition.
We notice the speed with which the paintings were created. They are however painted
in oil and the artist returns to them repeatedly, uncovering layers already applied, allowing herself to be surprised by new structures, as an Art Informel method crosses with the lines of graphic art. The speed is complemented by this accumulation of layers. We notice the open process. One unmistakable aspect of the paintings (paintings that are also drawings) is what may at first appear to be her unschooled artistic expression.
This is winningly apparent in the way she makes free with composition, with exuberant invention, in some cases approaching the play of the sign.
The painter carries these slices of everyday reality into a medium that suppresses the
temporal. Such arrested moments are inherently civilizing. We are given a glimpse of her specific artistic method, and at the same time we are allowed to understand it further through literary form.